Jaký má spodky?

04.02.2016 12:36

aneb První návštěva nezkušeného chovatele na Mezinárodní mistrovské soutěži

Jednou je to poprvé! Jestli se chcete stát chovatelem harckých kanárů a myslíte to s chovem opravdu vážně, přijde den, kdy se vypravíte na Mistrovskou soutěž. Zatím sice jako pozorovatel, ale s touhou jednoho dne stát na stupních vítězů.

 A tak jsem i já nařídila budík na šestou hodinu (znáte to, ráno ještě musíte nakrmit všechna domácí zvířata a na plotnu postavit segedinský guláš pro rodinu, kterou na den opouštíte...) a vyrazila z Liberce na Vysočinu, do Havlíčkova Brodu, kde se letos konala 80. Mistrovská soutěž.

 Za sebou první rok chovatele harckých kanárů, načteno mnoho knih, článků, příspěvků na internetu, v duši množství otázek...

 Musím se přiznat, že hned po vystoupení z auta jsem věděla, že jsem tu dobře, že se mi tu bude líbit... a to jsem ještě netušila, jakou krásu uslyším. Každý, koho jsem potkala, se na mě usmál, řekl dobrý den a v očích měl utajenou otázku - Taky chováte kanáry? Ženská? A ti statečnější se usmívali a říkali - Není vám zima? Nedáte si slivovici?

 Je to tak. Toto chovatelské odvětví opravdu ovládají muži. Je jasné, že doma mají manželky, které, když muži odjedou na mistrovskou soutěž, vezmou veškeré břímě krmení a opatrování na sebe. Já přijela jen na závěrečný den, ale soutěž trvá celý týden. Týden, který je vyvrcholením chovatelské sezony, týden, který je náročný pro kanáry, pro chovatele i pro jejich ženy. Ale navzdory tomu jsem ve tvářích všech chovatelů viděla čiročiré štěstí. Ano, na "mistráku" potkáte čtyřicet šťastných chlapů... Není divu. Když sedíte ve ztichlé místnosti a posloucháte kolekce těch nejlepších, máte pocit dokonalosti... bublání, vrnění, kolotání - krásného, ladného souzvuku přírody.

 A najednou jeden z mužských povídá: " Moc se omlouvám, ale já to musím říct. Až mě budou rozsypávat někde na loučce, tak mi, prosím, k tomu pusťte tohle..." Snad nejhezčí vyznání lásky, které jsem kdy slyšela.

 Ale samozřejmě je to parta chlapů! A rozhovory s chlapsky "harašícím" podtextem se taky objeví. No, nedivte se, když chovají ptáky... A tak snad není divu, že když zazněla při poslechu zpěvu otázka: "Jaký má spodky?", moje fantazie začínající chovatelky uviděla před sebou kanára v trenýrkách. Květovaných! A přitom to byl zcela fundovaný dotaz na bodové hodnocení části zpěvu...

 Ano, ano, amatéři mají zcela mylné představy o kanárech...
Bylo to vidět na přítomných babičkách, které na veřejný poslech přivedly svá malá vnoučátka, aby jim předvedly, jak ti malí ptáčkové nahlas a krásně zpívají. Do tichého vrnění kanárků se ozývaly dětské šeptané dotazy: "Proč nezpívá?" a rozpačité odpovědi babiček: "Asi jim to nejde..." Vězte, že jim to opravdu ŠLO! Sešli se tu mistři chovatelé. Mistři, které znám z obrázků v chovatelských časopisech, z výsledkových listin, mistři, kteří pro mě naprosto nepředstavitelně vítězí už mnohokrát po sobě. Mistři, kterým kanáři tichounce vrní...

 A přichází slavnostní večer. Rozdávání cen. Všichni, kteří se celé dny starají o chod soutěže, o krmení kanárů, o krmení chovatelů, o spravedlivé posouzení, přicházejí do místnosti k nepoznání jiní. Ti chlapi, které jsem celý den potkávala v džínách a svetrech, na sobě mají večerní obleky. Při mém údivu mi vyprávějí, že bývaly doby, kdy na závěrečné vyhlášení výsledků chodily ženy v dlouhých šatech. No, nedivme se. Je to sláva. Jednou za rok. A jen pro nejlepší. V duchu si slibuji, že jestli se někdy dokážu probojovat na Mistrovskou soutěž, přijdu večer na vyhlášení v dlouhé plesové toaletě. Ta chvíle si to zaslouží. Je to výstup na vrchol. Koukám kolem sebe, zní hymna vítězů a někteří nemůžou zadržet slzy. Ano, i chlapi někdy pláčou. Štěstím.

 A pak si dají řízek, pivo, panáka... a do rána si povídají.
 Jasně, že o kanárech.

 Já ujíždím autem domů. Nechce se mi, ale musím. Navařila jsem málo segedinu.

 A nevím, jestli se mi to zdá, ale i ve zvuku motoru slyším zpěv kanára. rrrrrrrrrrruuuuuuu........


Další fotografie najdete ve FOTOGALERII

—————

Zpět