Ernest Hemingway

Kanár pro jednu slečnu


Vlak míjel velmi rychle dlouhý červený dům se zahradou a se čtyřmi tlustými palmami a stolky ve stínu pod nimi. Na opačné straně bylo moře. Pak vjel do zářezu v rudých skalách a v hlíně a moře se už objevovalo jen občas, hluboko dole mezi skalami.

 "Koupila jsem ho v Palermu," řekla Američanka. "Měli jsme tam jen hodinu času v přístavu a byla neděle ráno. Ten chlap chtěl jen dolary, tak jsem mu dala dolar a půl. Zpívá opravdu velmi krásně."

 Ve vlaku bylo velmi horko a velmi horko bylo i v oddíle lit salon. Ani otevřeným oknem sem nevnikl svěží větřík. Američanka stáhla záclonku a moře už nebylo vidět vůbec, ani občas ne. Na opačné straně bylo sklo, pak chodbička, pak otevřené okno a za oknem zaprášené stromy a asfaltovaná silnice a ploché proužky vinic a za nimi šedé skalnaté kopce.

 Pak kouř ze spousty továrních komínů - přijížděli jsme do Marseille, kde vlak zpomalil a vinul se po jedněch kolejích v záplavě jiných do stanice. Na nádraží v Marseille stál pětadvacet minut a Američanka si koupila výtisk Daily Mailu a malou lahvičku minerálky Evian. Procházela se trošku po nástupišti, ale držela se blízko u schůdků vagónu, protože v Cannes, kde stáli dvanáct minut, se vlak rozjel bez signálu k odjezdu a tak naskočila v poslední chvíli. Ta americká dáma byla trochu nahluchlá a bála se proto, že třeba dávají signál k odjezdu, ale ona ho neuslyší.

 Vlak opustil nádraží v Marseille a kromě seřadiště a kouře továrních komínů bylo vidět, když jste se ohlédli, i město Marseille a přístav a skalnaté kopce za ním a poslední záblesky slunce na vodě. Když se stmívalo, míjel vlak hořící selský dvorec v polích. Podél silnice stála auta a po poli se válely peřiny a různé věci vynesené ze statku. Požár sledovaly spousty lidí. Po setmění zastavil vlak v Avignonu. Lidé vystupovali a nastupovali. Francouzi, vracející se do Paříže, kupovali si u novinového stánku čerstvé francouzské noviny. Na nástupišti stáli černošští vojáci. Měli na sobě hnědé uniformy a byli vysocí a jejich obličeje se pod elektrickými lampami leskly. Měli velmi černé obličeje a byli nápadně velcí. Vlak odjel z avignonského nádraží a černoši tam stáli dál. Byl s nimi malý bílý seržant.

V oddělení lit salon zatím průvodčí spustil ze stěn tři lůžka a připravil je na spaní. V noci Američanka ležela a nespala, protože vlak byl rapide  a jel velmi rychle a ona měla v noci z rychlosti strach. Američanka měla lůžko hned u okna. Kanár z Palerma v kleci přikryté látkou byl v chodbičce vedoucí do umývárny tohoto oddělení, aby nebyl v průvanu. Před oddílem svítilo modré světlo a celou noc jel vlak velmi rychle a Američanka ležela beze spánku a očekávala srážku.

Ráno se vlak přiblížil k Paříži a Američanka se vynořila z umývárny svěží a zdatná, vypadala mladě a velmi americky, protože nespala; stáhla přehoz z klece a klec zavěsila na slunce a potom odešla dozadu do jídelního vozu na snídani. Když se vrátila do oddílu lit salon, lůžka už byla sklopena ke stěně a předělána na sedadla, kanár si natřásal peříčka na slunci, které sem vnikalo otevřeným oknem, a vlak byl o hodně blíž k Paříži.

 "Má rád slunce," pravila Američanka. "Za chviličku se dá do zpěvu."

 Kanár si natřásal peříčka a rovnal si je zobákem. "Vždycky jsem měla ráda ptáčky," řekla Američanka. "Vezu ho domů své holčičce. Poslouchejte - už bude zpívat."

 Kanár zacvrlikal a peříčka na hrdle se mu naježila, pak upustil bobek a znovu zobl do peří. Vlak přejel řeku a projel velmi pečlivě udržovaným lesem. Vlak projížděl mnoha městy před Paříží. V městech jezdily tramvaje a na zdech obrácených k vlaku byly velké reklamy Belle Jardiniere, Dubonnet a Pernod. Všechno, čím vlak projížděl, mělo předsnídaňový ráz. Po několik minut jsem tu americkou dámu neposlouchal, protože mluvila s mou ženou.

 "Váš manžel je také Američan?" zeptala se dáma.

 "Ano," řekla žena, "oba jsme Američané."

 "Myslela jsem, že jste Angličané."

 "Ach ne,"

 "Třeba to bylo proto, že nosím šle," řekl jsem. Už jsem chtěl říci kšandy, ale na jazyku jsem to změnil na šle, abych si udržel zdání anglického džentlmena. Američanka to neslyšela. Byla opravdu úplně hluchá: uměla číst ze rtů, ale nebyl jsem k ní obrácen. Díval jsem se z okna. Mluvila dál s mou ženou.

 "Jsem tak ráda, že jste Američani. Američtí muži jsou nejlepší manželé," povídá ta americká dáma. "Proto jsme taky odjeli z Evropy, víte. Dcera se zamilovala do jednoho muže z Vevey." Zarazila se. "Prostě se do sebe hrozně zamilovali." Znovu se zarazila. "Vzala jsem ji samozřejmě pryč."

 "Dostala se z toho?" zeptala se žena.

 "Myslím, že ne," řekla ta americká dáma. "Nic nejí a vůbec nespí. Tolik jsem se snažila, ale jako by neměla o nic zájem. Nezáleží jí na ničem. Nemohla jsem připustit, aby si vzala nějakého cizince." Odmlčela se. "Kdosi, velmi dobrá přítelkyně, mi jednou řekla: ,Z žádného cizince nemůže být dobrý manžel pro americké děvče.,"

 "Ne," řekla má žena. "Myslím, že ne."

 Ta americká dáma pak obdivovala plášť mé ženy a vyšlo najevo, že si už dvacet let kupuje šaty v témže maison de couture v rue Saint Honoré. Mají tam její míry a vendeuse, která ji zná a zná její vkus a vybírá pro ni šaty, které jí posílají do Ameriky. Přicházejí na poštu blízko jejího bytu v New Yorku a clo ještě nikdy nebylo nepřiměřené, protože na poště vždycky šaty rozbalí, aby je mohli ocenit, a vždycky vypadají velmi prostě, bez zlatých krajek a ozdob, takže nevypadají nákladně. Před tou dnešní vendeuse , která se jmenuje Thérese, tam byla jiná, Amélie. Celkem jenom tyhle dvě za celých dvacet let. A stále tentýž krejčí. Ceny šly samozřejmě nahoru. Na druhé straně to zase vyrovnal klesající kurs. Teď už vzali míru i její dceři. Dospěla a nečekají už žádné změny v mírách.

 Vlak už vjížděl do Paříže. Opevnění byla zbořena, ale tráva nevyrostla.  na kolejích stály spousty vagónů - hnědé dřevěné jídelní vozy a hnědé dřevěné lůžkové vozy, které pojedou v pět odpoledne do Itálie, jestli ten vlak ještě jezdí v pět. Vagóny byly označeny Paris - Roma a další vagony s lavicemi na střeše, které jezdí na předměstí a zpátky, v určitých hodinách plné lidí na sedadlech a na střechách, jestli to tak ještě je, a míjeli bílé zdi a řady oken a domů. Nic ještě nebylo po snídani.

 "Z Američanů jsou nejlepší manželé," řekla ta americká dáma mé ženě. Skládal jsem kufry. "Američané jsou jediní muži na světě, za které se dá vdát."

 "Jak už je to dlouho, co jste odjela z Vevey?" Zeptala se jí má žena.

 "Na podzim to budou dva roky. Víte, to pro ni vezu toho kanárka."

 "Ten muž, do kterého se vaše dcera zamilovala, byl Švýcar?"

 "Ano," řekla ta americká dáma. "Byl z velmi dobré rodiny z Vevey. Měl se stát inženýrem. Poznali se tam ve Vevey. Chodili spolu na dlouhé procházky."

 "Znám Vevey, " řekla žena. "Byli jsme tam hned po svatbě."

 "Vážně? To muselo být rozkošné. Neměla jsem ovšem ani tušení, že by se do něj mohla zamilovat."

 "Bylo to moc milé místo," řekla moje žena.

 "Ano, " řekla ta americká dáma. "Není rozkošné? Kde jste tam bydleli?"

 "V Trois Couronnes," řekla má žena.

 "Dobrý starý hotel," řekla americká dáma.


 "Ano," řekla žena. "Měli jsme velmi krásný pokoj a na podzim je tam rozkošně."

 "Byli jste tam na podzim?"

 "Ano," řekla žena.

 Jeli jsme kolem tří vagónů rozbitých při srážce. Byly rozštípnuté a měly promáčklé střechy.

 "Podívej," řekl jsem. "Srážka."

 Americká dáma se taky podívala a spatřila poslední vůz. "Přesně toho jsem se celou noc bála," řekla. "Mám občas příšerné předtuchy o všem možném. Nikdy už nepojedu v noci tímhle rapide. Musí přece ještě existovat nějaký pohodlný vlak, který nejede tak rychle."

 Pak už se vlak ocitl v šeru gare de Lyon a pak zastavil a nosiči se objevili pod okny. Podal jsem zavazadla oknem a vystoupili jsme na šeré dlouhé nástupiště a naše americká dáma se zatím svěřila do péče jednoho ze tří Cookových zaměstnanců, který řekl: "Okamžik, madame, najdu si vaše jméno."

 Nosič přivezl vozík a navršil na něj zavazadla, žena řekla sbohem a já jsem také řekl sbohem té americké dámě, jejíž jméno ten Cookův úředník už našel na strojem psané stránce ve svazku strojem psaných stránek, který vrátil do kapsy.

 Následovali jsme nosiče s vozíkem po dlouhém betonovém nástupišti podél vlaku. Na konci byla branka, kde se vybíraly lístky.

 Vraceli jsme se do Paříže, abychom si tu zřídili oddělené byty.




Ernest Miller Hemingway 1899 - 1961

Americký spisovatel. Je považován za čelního představitele tzv. ztracené generace. V roce 1953 byl oceněn Pulitzerovou cenou, o rok později pak získal Nobelovu cenu za literaturu.